Jak to celé vzniklo
V roce 1998 jsem nastoupil na střední školu do Turnova. Ve třídě jsme s klukama měli super partu. A jak to tak mezi klukama bývá, každý hájil svoji značku motorky. Já jsem samozřejmě hájil Jawu. Kluci si v jednom kuse dělali srandu,že Jawa je nespolehlivá a že nikam nedojede. Tak jsem jednoho dne v roce 2000 řekl,že pojedu do Paříže na dvaapůle. Vždycky mě fascinovala Eifelova věž a chtěl jsem ji vidět, tak proto jsem si vybral Paříž. Všichni to ze začátku brali jako vtip a smáli se tomu. Jen já jsem to bral vážně. Doma si mysleli, že jsem se zbláznil a samozřejmě mi to okamžitě zatrhli. Každý měsíc jsem se o tom doma zmiňoval, abych pomalu připravil rodiče na to,že to myslím opravdu vážně. Čas pomalu ubíhal a já jsem v zimě roku 2000 začal připravovat svoji dvaapůlu na cestu do Paříže.
Příprava spočívala v tom,že jsem dělal kompletní renovaci. Motorka, před tím než jsem ji koupil, asi 2 roky vůbec nejezdila. Bylo to na ní pořádně znát. Jenže renovaci a přípravu se mi nepodařilo dokončit. Jelikož jsem řekl, že pojedu do Paříže, muselo se tak stát. Jediný pojízdný a spolehlivý stroj, který jsem měl doma, byl fichtl, na kterém jsem již před tím najezdil 15tis. km. Rozhodl jsem se,že do Paříže pojedu na fichlovi. Nikomu jsem o tomto nápadu neříkal. Asi dva měsíce před odjezdem jsem se o tom zmínil doma. Reakce byla bouřlivě negativní. Na konec jsem rodiče přesvědčil a mohl jet,ale ne sám. Jenže zkuste sehnat nějakého blázna, který by jel na fichtlovi do Paříže. To bylo nemožné a jet ve dvou to bylo šílenství. Přesto jsem vše připravoval na cestu na fichtlovi do Paříže, až přišel očekávaný den výjezdu.
Deníček v pravém slova smyslu z této cesty neexstuje. Psal jsem si pouze kolik jsem ujel a v kolik jsem vyjel a v kolik končil, ale vzpomínky a zážitky jsou doteď vryté v mojí paměti.

Den 1. (sobota 28.7.2001)
ujeto: 285 km
výjezd: 10:30
konec: 29.7. ve 2:30
Ráno bylo slunečné a počasí nádherný. Ten den se měli rodiče vracet od babičky z Moravy, jelikož jsem nikoho nesehnal, zakázali mi někam jet. Já už jsem měl všechno připravené na cestu a rozhodl jsem se, že vyrazím dopoledne, než se vrátí, protože by mi určitě fichtla nějak znepojízdnili, abych nikam nemohl. Vyrážel jsem v půl jedenáctý. Babička mi ještě upekla bábovku, abych měl co jíst. Ta jediná stála na mojí straně a s přípravami mi pomáhala. Jel jsem směrem na Českou Lípu, Litoměřice a do Bíliny. Tam jsem se stavoval u své kamarádky Lenky, kterou jsem dlouho neviděl. Do Bíliny jsem přijel kolem druhé hodiny. Jelikož jsem se s Lenkou dlouho neviděl, bylo o čem povídat. Zdržel jsem se až do půl desáté. To už byla tma a já razil dál. Chtěl jsem přejet hranice a vyspat se v Německu. Spát pod širákem u hranic mi přišlo hodně nebezpečný. Hned v Mostě se mi podařilo zabloudit, a tak jsem si 10km zajel. Cesta na hranice probíhala v pohodě, jen mi pak byla trochu zima. V noci žádný teplo nebylo. Z Chomutova a ještě z Pomezí jsem se ozval mamce domů, že jsem v pořádku. Již v té době byly mobily, takže to bylo v pohodě. Hranici jsem přejížděl ve dvě hodiny v noci. Na hraničním přechodě zaujal německého policistu můj fichlt. Ptal se jak je starý, kolik to má výkon atd.. Byl z toho úplně hotovej. Česká policistka jen suše podotkla: "Dělá, jako kdyby nikdy neviděl fichtla." Hned za hranicema už mi byla velká zima. Proto jsem asi po 15km zastavil na jednom parkovišti, vytáhnul spacák a šel spát.

Den 2. (neděle 29.7.2001)
ujeto: 363 km
výjezd: 10:15
konec: 23:30
Ráno mě probudila hlídka německé policie, která kontrolovala parkoviště. Ptali se mě, co tam dělám. Řekl jsem jim,že jedu do Paříže a jsem zde jenom přespal. To jim stačilo a hned jeli pryč. K snídani jsem si dal bábovku od babičky s limonádou. Když jsem všechno sbalil, vyrazil jsem dál na cestu. Jel jsem přes Bayreuth, Bamberg, Würzburg a potom směrem na Heidelberg. Cesta probíhala bez problémů. Občas jsem se zakecal na benzínce s nějakým tím zvědavcem, který se ptal odkud jsem a kam jedu. Jel jsem opět dlouho do noci a asi 10 km před Heidlbergem jsem už byl tak unavený, že jsem začal hledat místo, kde přespím. Bohužel jsem nic nenašel, tak jsem rozbalil spacák asi 3m od silnice a šel spát. V noci mě budily projíždějící kamiony a taky v roští se pořád něco chrulo.

Den 3. (pondělí 30.7.2001)
ujeto: 331 km
výjezd: 9:00
konec: 22:30
Ráno jsem posnídal, rychle se sbalil a pokračoval dál. Jel jsem do Heildelbergu. Tam jsem si udělal malou procházku a taky pár fotek a jel jsem dál směrem Karlsruhe, Baden-Baden a potom do Francie do města Haguenau. Přesně po hranici mezi Německem a Franicí protéká Rýn. Zaujala mě soustava zdymadel. Jelikož jsem deníček jako takový moc nevedl, přesně nevím, jakými městy jsem ve Francii jel. Ve městě Sarrebourg byl název města, který byl vytvořen z živého plotu. Za mím jsem se u jedno rybníka vykoupal. Těšil jsem se, jak si zaplavu a trochu odpočinu. Nikdo u rybníka nebyl, tak jsem ani netahal plavky a šel do vody na Adama. Skočil jsem tam přímo po nohách a do půl těla jsem krásně zaplul do bahna. Musím říci, že to bylo opravdu překvapení a hlavně jsem to vůbec nečekal. Když jsem se asi po 10 minutách z toho bahna dostal a vylezl na břeh, zjistil jsem, že všechno bahno na mě drží a je všude mezi chlupama. Co teď? Vlezl jsem zpět do vody, položil jsem se zádama na hladinu a všemožně jsem sebou plácal, abych to dostal dolů. Trvalo mi to asi čtvrt hodiny, ale potom už jsem z vody vylezl relativně čistý. Usušil jsem se a vyrazil dál. Večer jsem se dostal do oblasti, kde silnice byla rovná třeba 20 km. Byla pouze z kopce do kopce, takže když mě osvítilo protijedoucí auto, trvalo třeba 15min, než jsme se potkali. Když na mě padla únava, zastavil jsem na jednom odpočívadle a na stole jsem se vyspal.

Den 4. (úterý 31.7.2001)
ujeto: 372 km
výjezd: 10:30
konec: 1.8. 0:30 (spát jsem šel,ale až ve 2:30)
Probuzení bylo pohodový. Po chvíli na odpočívadlo přijeli nějací Francouzi a dávali si tam snídani. Já jsem taky posnídal a půl v jedenáctý jsem vyrazil směr Paříž. Doufal jsem,že dneska do cíle dorazím. Celý den probíhal bez problémů a cesta rychle ubíhala. Jel jsem po dálnici, abych nebloudil. Samozřejmě, že jsem s fichtlem na dálnici nesměl, ale risknul jsem to. V té době jsem nevěděl, že se ve Francii za dálnice platí mýto. Když jsem přijížděl k mýtným bránám, nevěděl jsem, co budu dělat. Nechtěl jsem za dálnici platit a hlavně jsem tam nesměl. Před sebou jsem uviděl kamion, tak mě napadlo, že když najedu na pravou stranu návěsu a projedu současně s návěsem mýtnou branou, nebudu muset platit a nikdo by si mě taky nemusel všimnout. Tak jsem to risknul a ono to vyšlo. Byl jsem na dálnici a fičel jsem si 45km/h směr Paříž. Kolem poledne jsem zastavil na parkovišti na dálnici. Měl jsem hlad a chtěl jsem se napít. Bylo hrozné vedro a taky jsem si spálil od slunce obličej, takže jsem si musel udělat ze starýho hadru roušku, která mi kryla celý obličej. Opalovací krém jsem bohužel zapomněl přibalit. Vytáhnul jsem čínskou polívku a pití a začal obědovat. Najednou koukám na kamion před sebe a po chvíli zjišťuju podle SPZ, že se jedná o Čechy z Českých Budějovic. Šel jsem za nima a povídám: "Co vy tady?" A oni: "Jak, co my tady,ale co ty tady? No to není možný. To jsi dojel na fichtlovi až sem? No to mi nikdo nebude věřit, až mu to řeknu." Pořád nevěřícně koukali na fichtla a říkali, že to není možný. Nabídli mi, že mi tu polívku uvaří, abych ji nemusel jíst suchou. Posadili mě do křesla a trochu jsme kecali o tom, kam až jedu a jestli je cesta a fichtl v pohodě. Taky říkali, že by mě do Paříže hodili, ale že jsou naložený až po vrata, tak se tam fichtl nevejde. Vysvětlili mi systém mýtného (tzn. že na mýtné bráně si z automatu vyzvednu lístek a po sjezdu z dálnice lístek odevzdám a oni podle toho zjistí, kolik jsem na dálnici ujel km). Já žádný lístek samozřejmě neměl. Tak jsem si řekl, že sjedu z dálnice na prvním sjezdu a že to nějak ukecám. Kecal jsem s nima přes hodinu, pak jsme se rozloučili a já ještě od nich dostal Gambáče v plechovce, abych měl večer co popít. Vyrazil jsem po dálnici a na prvním možném sjedzu jsem opustil dálnici. Na výjezdu jsem to ukecal, takže jsem nemusel nic platit. Obsluha byla velmi ochotná a ještě mi poradili trasu, kudy jet do Paříže. Cesta ubíhala docela rychle. Večer, asi 150km před Paříží, jsem opět najel na dálnici, protože jsem nechtěl v noci bloudit po veničkách. Tentokrát jsem už mýto zaplatil. Po půlnoci asi 100km před Paříží byla na dálnici velká zácpa. To mi samozřejmě nevadilo, protože jsem si to v klidu dál fičel po krajnici, když tu najednou mi hrozně začal plavat zadek. Okamžitě mi bylo jasný, že jsem píchnul. Měl jsem obrovské štěstí, protože se mi to stalo 500m od benzínky. Slezl jsem z fichtla a tlačil ho na benzínku. Všichni řidiči, který stáli v zácpě, z toho měli hroznou legraci, kromě mě. Fichtla jsem dotlačil na benzínku a začal zjišťovat, co se přesně stalo. Kolo bylo prázdný tak, jak jsem předpokládal. Jenže skutečnost byla ještě horší. Sundal jsem zadní kolo a vyndal duši. "A do prdele", řekl jsem. Duše nebyla píchlá, ale ventilek, kterým se duše nafukuje, byl úplně vytržený. To byl sakra průšvih, protože jsem měl 3 sady záplat, ale náhradní duši jsem nevezl. "Co teď budu dělat?" Pořád jsem si opakoval tuhle větu. Byla jedna hodina v noci, byl jsem uprostřed Francie a pořádně unavený a vůbec nic mě nenapadalo. Šel jsem do telefoní budky a zavolal jsem domů. Doma to vzala rozespalá mamka. Řekl jsem jí, co se stalo, a ona mi raději zavolala tátu, že ten mi určitě poradí, co s tím mám udělat. Taťka byl taky pořádně rozespalý a bral to s naprostou pohodou. Klidným hlasem řekl, ať to zalepím a jedu dál, že to bude v pohodě. To mi okamžitě zvedlo náladu, a tak jsem šel utržený ventilek zalepit. Bylo půl třetí ráno a já už jsem byl k smrti unavený. Ventilek jsem zalepil a teď už jsem musel jenom čekat, než zatvrdne lepidlo. Rozbalil jsem vedle stojanu na benzín spacák a šel jsem spát. Byl jsem tak unavený, že mi bylo jedno, že spím uprostřed benzínky vedle tankovacího stojanu a velde mě leží rozdělanej fichtl.

Den 5. (středa 1.8.2001)
ujeto: 277 km
výjezd: 8:20
konec: 2.8. 2:00
Ráno v 5:45 mě probudil nějaký zametač, který na benzínce uklízel. Byl to černoch a mluvil pouze francouzky, ale z jeho gest jsem usoudil, že tady nemůžu spát a že se mám rychle sbalit. Spal jsem pouze 3,5 hodiny a před sebou jsem měl další hodně náročný den. Náladu jsem měl o dost lepší než večer. Zabalil jsem spacák, něco málo pojedl a začal jsem řešit, co dál. Zkusil jsem zalepenou duši nafouknout, ale bohužel, ventilek se nepodařilo zalepit. Takže mi bylo jasné, že musím jet s prázdným kolem. Sundal jsem přední kolo, kde byla duše v pohodě a hodil jsem ho na zadek. Na zadku bylo nejvíc věcí a zadní kolo bylo o dost více zatíženo než přední. Na předek jsem hodil zadní prázdné kolo a jel na zkušební jízdu kolem benzínky. Bylo to v pohodě. Jen při brždění přední brzdou šly šavle do vrtule, takže bylo jasné, že ji nemůžu moc používat. "Nevadí", říkám sám sobě, "Hlavně, že to jede." Naložil jsem zbytek věcí, domů jsem poslal SMS, že jsem OK a že můžu pokračovat dál.
Jak jsem se blížil k Paříži, provoz houstnul a houstnul. Na předměstí Paříže jsem jel už po silnici, která měla 6 pruhů v jednom směru. Do té doby jsem nic podobného nezažil. To už byla ranní špička. Smažil jsem to 3. pruhem svojí standardní rychlostí 45km/h, když tu náhle začal fichtl škytat, cukat a motor vynechával. Rychle jsem přepnul na rezervu, ale ani to nepomohlo. Motor chcípnul a já jsem zůstal stát ve třetím pruhu. Najednou slyším za sebou troubení a když se otočím, tak mě těsně minul projíždějící autobus. Provoz byl tak hustý, že jsem půl hodiny čekal, abych mohl fichtla dotlačit na kraj silnice. Když už se mi to konečně povedlo, vyndal jsem svíčku a zkontroloval, jestli hází jiskru. Ta byla v pohodě a přívod benzínu taky. Když jsem svíčku zašrouboval zpátky fichtl z ničeho nic chytnul a já pokračoval dál.
Myslel jsem si, že můj hlavní orientační bod bude Eifelova věž. 320m vysoká věž musí přece být vidět z pořádné dálky. To jsem ještě nevěděl, že samotná Paříž leží v ďolíku. Na jedný benzínce jsem si koupil malou Eifelovku jako trofej, kterou si dovezu domů. Když jsem vyjel od benzíky,tak mě po pár kilometrech zastavila policejní hlídka. Dal jsem jim doklady a oni odešli do auta. Po chvilce se vrátili a hrozně se smáli. Obcházeli fichtla a ptali se, kam jedu. Tak jim říkám, že se jedu podívat na Eifelovku, ale že ji nemůžu najít. Řekli mi, že mi ukážou cestu a že mi kousek udělají doprovod. Z toho jsem byl překvapený. To se nestává každý den, jet si čtyrycítkou po Paříži v doprovodu francouzkých policajtů. Doprovodili mě až na vzdálenost 5km od Eifelovky. Ta už byla ze silnice normálně vidět.
Po chvíli jsem najel na silnici, která vede podle Seiny až k Eifelovce. Provoz byl docela hustý a hlavně každých pár metrů byl semafor. No a s mýma brzdama a kroutícíma se šavlema to byla fakt lahůdka. Pomalu jsem se blížil ke svému vytouženému cíli. Na semaforu naskočila zelená a jelo se dál. Zbývalo mi posledních 50m, když se mi za poslední budovou odkryla Eifelovka v celé svojí kráse. S velkým úžasem jsem na ni hleděl a říkal jsem si, že takhle velkou jsem si ji nikdy nepředstavoval. Jak jsem byl plný euforie, úplně jsem zapomněl na to, že sedím na fichtlovi a pořád jedu. Najednou jsem periferně vidím spoustu červených světel. Otočím hlavu dopředu a koukám, že na semaforu je červená a všechna auta přede mnou stojí. Jen já nezadržitelně pokračoval v jízdě. Okamžitě jsem začal brzdit. Jenže už bylo příliš pozdě. Přední vidle šly do vrtule, zadní brzda moc nebrzdila a už mi bylo jasné, že to napálím do auta před sebou. Ještě jsem to stihnul prudce naklopit doleva, abych se mu aspoň vyhnul. Stačilo pár centimetrů a vyhnul bych se. Jenže jsem to pravou stranou řidítka včetně mojí ruky napral do přede mnou stojícího Golfa. Urval jsem mu celý zadní světlo a fichtl se mnou spadnul na levý bok.
Mezitím, co jsem se zvedal, vystoupil z Golfa jeho řidič (černoch). To už jsem si říkal, že bude malér. Podíval se na mě na auto a pak zase na mě. Zeptal se mě, jestli jsem OK. Povídám, že mi nic není, tak mávnul nad světlem rukou, nasednul do auta a jel dál.
Odtlačil fichtla pod Eifelovku a tam jsem se musel trochu ošetřit. Jak jsem urazil to světlo z Golfa, tak jsem si pořezal prsty na ruce. Ovázal jsem si je hadrem, který jsem měl pod sedačkou, aby krev přestala týct. Pak už jsem razil na prohlídku Eifelovky. Prohlídka stála 20Fr do druhého patra a dalších 20Fr do třetího patra. Už mi nezbývalo moc peněz, ale řekl jsem si, že když už jsem v Paříži, že se podívám i do třetího patra. Koupil jsem lístek a hurá do schodů. Do druhého patra jsem si to vyťapal po schodech. Do třetího jsem už jel výtahem. Připadal jsem si, jak když stoupám do nebe. Nahoře na věži je pracovna p. Eifella. Na stropě je napsáno hlavní město státu, je tam označen směr, kterým se nachází a jak je daleko. Když je vítr, tak se vrchol věže vychyluje až o 1m. Výhled byl úžasný, ale jelikož bylo hodně teplo, tak se v dáli dělal opar. Když jsem si všechno prohlédnul, tak jsem se vrátil zpátky k fichtlovi.
Zavolal jsem mamce domů z budky, která byla přímo pod Eifelovkou. Řekl jsem jí, že jsem byl na prohlídce Eifelovky a že s fichtlem se dá jet. Vysvětlil jsem jí, že jsem dal píchlý kolo dopředu a že se bezproblémů jede, natož mamka rezolutně řekla, že takhle domů nemůžu jet. Ať jdu třeba na velvyslanectví a tam,že mi pomůžou. Mohl jsem si sice dělat, co chtěl, ale mamka to do telefonu řekla tak důrazně, tak že jsem ji poslechnul. V Liberci v levných knihách jsem si koupil průvodce po Paříži z roku 1991. Tam bylo bylo ještě vyznačeno československé velvyslanectví. Naštěstí bylo jen 2 bloky od Eifelovky, takže nebylo problém ho najít. Jediný, nad čím jsem přemýšlel, bylo, jak na velvyslanectví vysvětlím, že jsem v Paříži na fichtlu a že potřebuji duši. "No nic," řekl jsem si a vydal jsem se na velvyslanectví. Na recepci byl mladý kluk, tak jsem si myslel, že bude všechno OK. Když jsem mu řekl, že potřebuji duši na fichtla, podíval se na mě a povídá: "Tak všechno tu máme jen na tu duši na pionýra jsme zapomněli. Bohužel Vám nemůžu pomoci." Ještě jsem se ho zeptal, jestli není možné tu duši poslat poštou z Čech. Řekl mi, že s tímhle mi pomůžu na českém konzulátu, který byl ale přes půl Paříže daleko.
Asi hodinu jsem ho hledal, ale na konec se zadařilo. Vešel jsem dovnitř a tam měl přivítala mladá příjemná holčina. Když jsem jí vysvětlil svůj problém, poslala mě k jedné paní, která to se mnou bude řešit. Šel jsem za ní popsal svůj problém a ona povídá:"V pořádku, to se všechno vyřeší, jen si teď dojdu na oběd a za půl hodiny budu zpět. Počkejte na mě před konzulátem." Velmi mě zarazilo, že se vůbec nepozastavila nad tím, že jsem na fichtlu v Paříži. Šel jsem ven před konzulát, tam jsem si sednul na silnici, vytáhnul sváču a dal si malý oběd. Snad poprvé v životě jsem si připadal jak bezdomovec. Za půl hoďky se paní vrátila z oběda. Povídá mi:"Tak mi řekni rozměr kola, zavoláme do servisu a určitě ti to tu opraví."Nadiktoval jsem jí rozměr kola, ona vzala zlaté stránky našla 6 servisů a zjistila, jestli mají duši na moje kolo. Dva servisy můj rozměr měly. Když mi ale řekla cenu, tak jsem šel do kolen. Stálo to 120 franku. To je 600Kč. Problém byl v tom, že já tolik franků neměl. Měl jsem pouze franky na benzín. Paní pohotově povídá:"To nevadí. Máš někoho, kdo by ti je mohl z Čech poslat?Mamka nebo taťka,"povídám. "Ok, dej mi číslo domů a zavoláme rodičům."
Zavolali jsme rodičům a paní jim popsala, co mají udělat, abych dostal v Paříži peníze. Mamka musela jít na poštu a poslat složenkou peníze na účet Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze. Pak ústřišek složenky zafaxovala na konzulát v Paříži a já jsem dostal vyplacený peníze. Ještě před odchodem mi paní řekla, že musím být zpátky nejpozději do půl sedmé, pak už se velvyslanectví zavírá. Potom jsem dostal mapu pařížského metra a hurá do servisu.
Metro mělo asi 15 tras. Už si to přesně nepamatuju. Musel jsem 5x přesedat a k tomu bylo 35 stupňů a já měl na sobě kanady a maskáče. Nevím, jak se mi to podařilo, ale do servisu jsem na konec zdárně dorazil. Bylo něco kolem třičtvrtě na šest. Obrazově jsem v servisu vysvětlil, co potřebuji. Oni mi řekli, ať se posadím, že až to bude hotové, tak mě zavolají. Když už bylo čtvrt na sedum a nikdo si mého kola nevšímal, začal jsem být nervozní, protože mi bylo jasné, že do půl sedmý zpět na velvyslanectví nebudu. Něco málo před půl sedmou přišel mechanik a vzal si moje kolo. Asi za 5 minut přilítnul celý zděšený a něco povídá chlápkovi u pokladny. Nejspíš to byl šéf. Pak si měl zavolali, donesli kolo a francouzky mi povídají, že s tímto pláštěm nemůžu jet (Francouzky neumím, takže to, co říkali, odhaduji pouze ze situace.). Byl to ještě originální plášť z roku 1968 a jak se pořád měnily duše, tak z něj po obvodu lezly dráty. Tak jsem jim vysvětlil, že plášť je OK a že potřebuju vyměnit pouze duši. Kroutili nad tím hlavou, ale na konec to vyměnili. To už bylo 7 hodin a já věděl, že je malér a že se už nedostanu na velvyslanectví.
Na konec jsem na velvyslanectví dorazil ve třičtvrtě na osum. Naštěstí na mě paní čekala. Dala mi napít a povídá:"Nikam nespěchej a v klidu si to oprav." Tak jsem se napil a šel jsem nasadit kolo. Když jsem nasazoval kolo, tak mi fichtl spadnul ze stojanu. Hodně zábavný to přišlo holkám, který byly na recepci a koukaly na mě.
Ve čtvrt na devět jsem měl všechno hotový a sbalený. Rozloučil jsem se a vyrazil na zpáteční cestu. Jel jsem se ještě podívat na Notre Damne, Eifelovku a na Vítězný oblouk a potom rovnou z Paříže pryč. V tu chvlí jsem ještě netušil, co mě čeká. Ujel jsem asi 30km a najednou jsem stál na stejný křižovatce jako před 30km. Takhle se to stalo asi 3x. Když už bylo 11 hodin a já byl pořád v Paříži, tak jsem zvolil taktiku, že na každé křižovatce pojedu rovně. Tentokrát jsem neujel 30km ale 50km a stál jsem opět na stejné křižovatce jako před 50km. Pak už jsem se šel zeptat policajtů, kteří stáli o kousek dál, ale rychle mě vyhnali, protože měli zátah. Tak jsem si sednul na silnici a zoufale koukal do mapy. Pak teda jeden pocajt přišel a poradil mi. Na konec po 5 hodinách ježdění jsem v jednu hodinu ráno z Paříže vyjel. Ještě hodinu jsem jel a pak už jsem šel spát.

Den 6. (čtvrtek 2.8.2001)
ujeto: 277 km
výjezd: 11:30
konec: 20:30
Spal jsem kousek kousek od nějaké řeky probudil jsem se v 11 hodin. Mezi tím, jak jsem balil, přijelo ke mně auto s Polákama. Šli se kouknout k řece. Prohodili jsme pár slov a pak jsem serychle sbalil a vyrazil na cestu. Celý den jsem jenom jel a nikde jsem se nezastavoval. Večer v 8 hodin mě chytla velká bouřka, a tak jsem si našel starou opuštěnou zastávku, kde jsem se rozhodnul přespat. Do zastávky jsem si nanosil z pole slámu, aby se mi lépe spalo. Kouknul jsem do mapy na zítřejší trasu a dal si pivko, které jsem dostal od Čechů. V noci mě probudily dva hlasy. Když jsem otevřel oči, tak vidím, jak se nade mnou sklánějí dvě postavy a smějí se. Jelikož jsem byl hodně unavený poslal jsem je ryzí češtidou do...... .

Den 7. (pátek 3.8.2001)
ujeto: 321 km
výjezd: 10:00
konec: 22:45
Ráno bylo zatažené, ale naštěstí nepršelo. Hned jsem vyrazil na cestu. Asi po 10km přišla malá přeháňka, tak jsem trochu zmoknul. Opět jsem celý den jenom jel. Odpoledne jsem byl už v Německu.
V devět hodin večer jsem projížděl kolem města Speyer. Najednou jsem mezi stromy uviděl trčet velké letadlo. Nedalo mi to a řekl jsem si, že se kouknu, co tam je. Zjistil jsem, že jedna o velké technické muzeum. Bylo pozdě a muzeum už bylo zavřené. Velice mě to zajímalo, tak jsem se rozhodnul poblíž města přespat. Jel jsem kousek za město na pole. Tam jsem si připravil spaní, ale stát se mi ještě nechtělo. Tak jsem se vrátil zpátky do města na procházku. Zastavil jsem u jedné prodejny motorek. Když už jsem chtěl odjíždět, tak jsem si všimnul, že na druhé straně je night club. Řekl jsem si, že v nočním klubu jsem ještě nebyl a že půjdu procvičit znalost německého jazyka, tak jsem vyrazil na prohlídku.
Zazvonil jsem a příšla mi otevřít na krátko ostříhaná německá slečně. Byla opravdu krásná na to, že byla Němka. Vzala mě do patra a zeptala se mě, co budu pít. Objednal jsem si kafe. Ještě mi řekla, že dojde pro kamarádky. Povídám sám sobě, že to bude supr večer. Ještě než odešla, tak se ale zmínila, že to všechno bude stát 100 marek. Na tehdejší poměry to byla opravdu velká suma. Snažil jsem se slečně vysvětlit, že jí mohu dát 100 franků nebo 100 korun, ale že 100 marek nemám. Bohužel jsem neuspěl, tak jsem nakopnul fichtla a jel zpátky na pole spát. Jenže cestou za město jsem ještě projel kolem jednoho nočního klubu. Když jsem dorazil na pole ke spacáku, tak mi to nedalo a řekl jsem si:"Byl jsem v jednom bordelu, tak proč bych se podíval do druhého." Tak jsem nakopnul fichtla a jel jsem se podívat do dalšího bordelu.
Přijel jsem tam ve třičtvrtě na deset. Bylo otevřeno, tak jsem šel dál. Najednou přiběhla nějaká slečna a trochu se mě lekla a potom povídá:"Máme otevřeno až od 22:00." Tak jí povídám:"Ok, počkám venku." Vedle dveří byla vitrína, ve které byly fotografie holek, které v nočním klubu pracovaly. Jak jsem si tak prohlížel ty fotky, tak najednou jedna slečna z těch fotek pro mě přišla. Zeptala se mě, co chci. Řekl jsem jí, že by se chtěl povívat dovnitř. Tak mě vzala dál.
Uvnitř to vypdalo přesně tak, jak to vypadá ve filmu. Holky u baru otevíraly lahev šampaňského, když tu najednou jako bych podvědomě zaslechnul češtinu. Říkal jsem si, že jsem dlouho nemluvil česky a že se mi to jenom zdá. Ale nedalo mi to, tak jsem se česky zeptat:"Mluví tady někdo česky?" Chvilku bylo ticho a pak se najednou začaly všechny holky smát. Ta, co stála za barem, povídá:"No jasně, vždyť jsi v českým bordelu." Tak na ni tak užasle koukám a ona:"Tak pojď mezi nás, přece nebudeš stát u dveří." Šel jsem na bar sednout si vedle slečny, která pro mě přišla ven. Dali jsme se do řeči. Už si nepamatuju její jméno, ale byla z Kopřivnice a bylo jí 19 let. První otázka na měl byla, jestli náhdou nejsem nějakej mladej na návštěvu bordelu. Řekl jsem jí, že mě jenom zajímalo, jak to v bordelu vypadá.
Mezi tím se otevřela další lahev šampaňského, protože jedna z holek slavila narozeniny. Tak jsem vytáhnul z báglu malou lahvičku Berentzena, kterou jsem si před tím koupil na benzíce a ťuknul jsem si s nima na zdraví. Pak jsme ještě asi hodinu kecali, když mělo začít vystoupení, tak jsem měl zaplatit 20 marek za první nápoj jako vstup, ale to jsem neměl, tak jsem se rozloučil a jel spát k na pole. Bylo něco kolem půl dvanácté, když jsem tam dorazil. Hned jsem ulehl do spacáku a spal.

Den 8. (sobota 4.8.2001)
ujeto: 246 km
výjezd: 14:30
konec: 22:30
Ve tři hodiny ráno mě probil krátký déšť. Rychle jsem se sbalil a jel hledat do města místo, kde by se dalo spát a nepršelo na mě. Když už jsem našel nějaký most nebo zastávku, tak tam spal nějaký kolega bezdomovec. To se mi nezdálo bezpečné, tak jsem hledal dál. Zatím začalo trochu pršet. Po městě jsem takhle jezdil až do 5 hodin do rána. To už jsem byl tak unavenej, že mi bylo jedno, kde budu spát. Rozhodl jsem se, že pojedu do hlubokého lesa, který byl za městem, že tam bude určitě sucho a že tam pršet nebude.
Projel jsem kolem řeky, kde doutnal oheň a vedle něj spal rybář. Zajel jsem do lesa připravil si spacák na spaní a šel spát. Najednou se v korunách stromů začal zvedat velký vítr. Věděl jsem, že to není dobré, ale spím přece v hlubokém lese, tak nemohu zmoknout. Najednou přišla obrovská průtrž mračen a během 15 minut jsem měl všechno mokrý. Jediný, co se mi podařilo zachránit, byl pas a slipy s trikem, které byly schovány v bedně na fichtlu.
Totálně vyčerpaný jsem sbalil všechny věci a jel jsem se sušit na benzínku. Jak bylo všechno nacucaný vodou, tak se váha zdvojnásobila a fichtl téměř nejel. Po příjezdu na benzínku jsem vytáhnul z bedny suchý slipy a triko a šel jsem se na záchod převlíknout a usušit boty. Hned se mi zvedla nálada a povídám si, že to zas tak hrozný není. Při nejhorším se půjdu usišit k holkám do bordelu. Dal jsem si horké kafe a začal jsem přemýšlet, co s nastalou situací. Najedou jsem si vzpomněl, že jak jsem projížděl kolem řeky, kde spal rybař, tak tam doutnal oheň. Povídám si:"Supr, koupím zapalovač nebo sirky, rozdělám oheň a usuším se." Koupil jsem si zapalovač, který stál 2,5 marky, desetkrát více než v Čechách, dopil jsem kafe a jel jsem k řece.
Nanosil jsem z lesa nějaké suché a nějaké mokré dřevo, co se kde naskytlo. Z deníčku jsem vytrhnul pár listů a začal jsem roztápět oheň. Z malého plamýnku byl do půl hodiny pěkný oheň. Vyndal jsem všechny věci a začal je sušit. Mezi tím jsem chodil pro další dřevo do lesa. Když jsem se asi po třetí vracel z lesa, koukám, jak se mi ze spacáku spacáku kouří. Mezi tím co jsem byl v lese, tak se změnil směr větru a 3 uhlíky mi na něj spadly a spacák začal hořet. Naštěstí jsem ho stihnul včas uhasit a zustaly v něm jen tři menší díry. To už byl vzhůru i rybář, který spal dál ve stanu. Taky promoknul, tak se přišel zeptat, jestli se může u ohně taky usušit. Při sušení jsme prohodili pár slov.
Když byly všechny věci usušený, naložil jsem je na fichtla, rozloučil jsem se a jel jsem na prohlidku technickýho muzea, ale fichtl nějak nechtěl chytnout, tak mě rybář roztlačil a já ujel asi 50m spadnul mi řetěz a prorazil mi přepážku do zapalování. Oprava trvala asi 30 minut a pak už jsem přímo do muzea. Ještě jsem se stavil ve městě pro film do foťáku.
Když jsem dorazil k muzeu, zjistil jsem, že vstup je 17 marek. Já měl jen sedum a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi marky nestačí na dostatek benzínu, tak abych dojel na český hranice. Říkám si:Už jsem tady prožil hodně špatných chvil, takže se do muzea podívam za každou cenu. To bych přeci nebyl Čech, kdybych se tam nedostal zadarmo. Najednou přišel velký déšť a všich návštěvníci zaběhli do pavilonů a já přehodil bágl přes plot, rychle jsem ho přelezl a zběhnul jsem do pavilonu jako by nic. Vyšlo to, nikdo si mě nevšimnul a já si mohl v klidu prohlédnout technické muzeum. Prohlídkou jsem strávil asi 3 hodiny. Po prohlídce jsem hned vyrazil na cestu a modlil jsem se, abych narazil na nějaké Čechy, kteří mi vymění peníze.
Moje přání se vyplnilo. Už přesně nevím, kde to přesně bylo, ale v jedné zatáčce jsem si na odpočívadle všimnul modré mazdy 626 s pražskou poznávací značkou. Rychle jsem se otočil a jel tam. Na lavičce seděl starší pár a svačil. Poprosil jsem je, jestli by mi nevyměnili peníze. Dal jsem jim 100Kč a oni mi dali 5 marek. To už mi stačilo na dostatek benzínu, tak abych dojel na hranice. Spát jsem šel kolem 11. hodiny u v jedné malé vesničce, kde byla autobusová zastávka.

Den 9. (neděle 5.8.2001)
ujeto: 473 km
výjezd: 10:15
konec: 6.8. 0:30
Ráno jsem se probral a sluníčko krásně svítilo. Rychle jsem se sbalil a hurá domů. Cesta probíhala bez problémů. V plánu jsem měl, že pojedu původní cestou jako do Francie. Jenže asi 100km za hranicemi jsem najednou jel asi 15km dlouhým kopcem. Musel jsem dát jednou pauzu, protože jsem myslel, že to fichtl nevydrží. Drtil jsem ho na jedničku asi 10km. Jak jsem jel tím kopcem, tak si říkám tudy jsem 100% nejel. Když jsem zdolal obrovský kopec, najednou jsem byl na vrcholu nějaké hory. Opodál stál televizní vysílač a dolů se rozhléhalo nějaké větší město. Nedalo mi to a vytáhnul jsem mapu. Jak tak koukám do té mapy, tak jsem zjistil, že jsem vyjel na Klínovec. Vzal jsem mobil a volám mamce domů, že jsem na Klínovci a že přijedu někdy večer.
Jaký kopec byl nahoru, takový byl dolů. Chcípnul jsem motor a bez motoru jsem jel 90km/h. To ukazoval tachometr, který je na fichtlu. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale rychlost byla opravdu závratná. Pomalu jsem se blížil k jedné vesnici a jak jsem zpomaloval, všimnul jsem si, že každý dům má výlohu a v té výloze stojí holky. Hned jsem si vzpomněl na ty vesnice s lehkými holkami, které pořád ukazovali ve zprávách a najednou jsem to viděl na vlastní oči. Chvilku jsem pokoukal a razil jsem dál. Cesta probíhala naprosto bez problémů až do 24:00, kdy mě v Zákupech u České Lípy zastavila hlídka silniční policie.
Položili mi klasickou otázku:"Odkud jedete, pane řidiči?". Já na to povídám:"Z Paříže." "Vy jste pil." povídá policista. Tak jsem rychle začal vytahovat pas, peníze, malou Eifelovku a všechny možné důkazy o tom, že se vracím z Paříže. Nemohli tomu uvěřit. Po chvilce u nás zastavilo auto a řidič povídá, že kousek dál leží nějakej chlap v příkopě a nehýbe se, že je asi nalitej. Policajti na to, že to berou na vědomí a že tam za chvíli přijedou. Ještě se mě ptali, jestli všechno bylo ok a kde jsem všude byl. Pak mě pustili a já se vydal na posledních 30km.
Domů jsem dorazil v 0:30. Přívítání nebylo zrovna vlídné, protože všichni byli naštvaný, že jsem odjel proti jejich vůli. V jednu jsem šel spát a to byl konec mé velké cesty do Francie na fichtlovi (Jawa 50).

Najel jsem celkem 2899km. Touto cestou bych chtěl hlavně poděkovat mamce, která mi pomohla finančně a celou cestu mi byla oporou.
Jsem zvědav, jaká další dobrodružství mě čekají v budoucnu.